Expedice Řecko 1996


Cestou na Balkán
Makedonie
Albánie
Řecko
Santorini a Kréta
Řecko na cestě zpět

Mapa trasy Expedice Řecko 1996 se seznamem projížděných měst

1. až 5.den - Cestou na Balkán
Expedice Řecko se uskutečnila v termínu 30.6.-31.7.1996. Samotnému odjezdu předcházela příprava vozidla. Úprava exteriéru Avie a její technická kontrola, čištění nádrží na vodu, doplnění plynu do bomby na vaření atd.. První večer jsem strávili v příjemném prostředí vinného sklípku na jižní moravě, který dobře posloužil pro seznámení všech účastníků expedice. Běhěm prvních 3 dnů jsme ujeli okolo 1100km. Zjišťujeme, že v Rumunsku je velice levná nafta ovšem stále se nám nedaří nalézt pumpu kde by ji měli. Nakonec přece jen kupujeme po 6,20Kč/litr 465 litrů nafty.Naše nádrže v Avii pojmou totiž neuvěřitelných 700l nafty. Se skoro plnými nádržemi se ten den dostáváme do Caransebes v Rumunsku. Probouzíme se do krásného rána. Naše dnešní cesta vede přes sedlo Poarta Dientala 515m.n.m. k Železným Vratům, kde je hraniční přechod do Jugoslávie. Pokračujeme do Craiovy a dále na Bechet, kde je trajekt do Bulharska. Ten nám neskutečně ujíždí o půl minuty. Čekáme tedy další 2 a půl hodiny na další. Od taky ve frontě stojících brňáků kupujeme za 12Kč skvěle vychlazený Gambrinus, což nás staví na nohy. Poté co jsme až nezvykle lehce projeli Maďarsko Rumunské hranice poznáváme opravdový ekonomický teror na hranici Rumunsko Bulharské. Platíme 11USD ekologia, 6USD desinfekcia, 4USD blíže nespecifikované taxy a ještě chtějí piva. Pátý den pokračujeme Bulharskem po mírně lepších cestách směrem k Sofii. Po nájezdu na dálnici ovšem názor o kvalitách vozovek měníme. Přes Kjustendil se blížíme k přechodu Gjuševo, který je podle našeho výškoměru ve výšce 1120m.n.m. Avia jela na 2 a voda v chladiči měla 108°C. Na Bulharsko-Makedonských hranicích jsme se tentokrát Bulharům líbili a proto po násnic nechtěli. Makedonci nám opět vnutili koupel pro Avii za 10USD.
ZPĚT NA PŘEHLED TRASY

6. až 7.den Makedonie
Šestého dne přijíždíme do Skopje. Po dálnici ( platí se mýtné), která tady je se prohánějí bílá vozidla United Nations. historické centrum Skopje V turistické kanceláři se informujeme na Albánii,kterou chceme příští den navštívit, ale nedostáváme prakticky žádné informace. Skopje zažilo v r.1963 velké zemětřesení, které už ale není prakticky patrné. Zajímavé je historické centrum. Cestou k Albánské hranici se dovídáme, že 40% obyvatel Makedonie jsou Albánci. a jak z jejich řeči dále vyplynulo cítí se v Makedonii dost utlačovaní. Nemají např. žádnou vysokou školu, nemohou volit atd. Po asi 4 hodinové prohlídce Skopje míříme k Albánské hranici. Ohridské jezero Všichni se moc těšíme a jsme plni očekávání. Po příjezdu na hranice zjišťujeme, že přechod je pro osobní přepravu uzavřen. Musíme tedy objet celé Ohridské jezero což činí asi 65km a tento den už to nestihnem. Bivakujeme tedy na pláži u Ohridského jezera, které má skvěle teplou vodu a je super čisté. Na březích jezera je mnoho hotelů , kde tráví dovolené většinou domácí klientela. Další den dopoledne trávíme prohlídkou místního monastiru (foto č.2). Odpoledne pokračujeme ke druhému přechodu.
ZPĚT NA PŘEHLED TRASY


7. až 10.den - Albánie Na hranicích to vypadá jako na divokém západě. Připadáme si jako nějací exoti, protože nás točí Makedonská televize Ale policisté jsou, jak jsme věděli už dřív, velice rozumní a přátelští. Okamžitě si ověřuji rady z průvodce Albánií od Kudrny z r.1995, které říkají, že projevíte-li byť i minimální znalost albánštiny máte dveře otevřené. Vyzkoušel jsem to na policistu nahranici a lámaně požádal o razítko do pasu.(Stejně bych ho dostal, neboť tuto činnost dělají obzvlášť pečlivě). Jakmile jsem poděkoval "faleminderit" roztáhla se policajtovi pusa od ucha k uchu. Poté co nám zkontrolovali víza,která měla čísla okolo 530 toho roku vše proběhlo hladce. Po vjezdu do Albánie jsme začali nasávat místní kolorit. První věc, které jsme si všimli hned asi u pátého auta,které nás míjelo bylo, že se zde troubí nejen pro výstrahu, ale i jen tak napozdrav. Vzhledem k tomu, že cest je tady málo a aut kupodivu hodně troubí se prakticky pořád.
centrum Tirany Velice rychle jsme si zvykli a troubili jsme taky, což se u Albánců setkávalo svelkým ohlasem. Další věc byla pro nás skoro šokem, protože určitě 3/4 všech aut, které tady jezdí jsou mercedesy. Kolik z nich je zde legálně ví bůh ale vypadá to impozantně. Po cestách se zde dá jet maximálně 35km/hod. Tak jsou rozbité a příkré.
Se strejdou v Tiraně Projíždíme první větší město Librazh. Pokračujeme do Elbasanu, kde mají dokonce retardéry na cestě, což nečekáme a přeskakujeme jej za klení celé posádky za cenu stráty několika průvodců otevřeným okýnkem. Když se pro ně vracíme není po nich ani památky. Dne 7.7 přijíždíme do Tirany , kde procházíme centrem. Náměstí dominuje socha Scanderberga. Každý jsme si taky koupili koňak Scanderberg. V centru Tirany jsou všudypřítomníveksláci, kteří Vám nabídnou vše od žen přes směnu peněz po taxi. Necháváme se vyfotit polaroidem za 1USD přímo na hlavním Tiranském náměstí. V nejlepším hotelu země International měníme peníze v kurzu 1USD:110Leka. Vzhledem k úspěchu čechů na Euro96 jsme při náhodných rozhovorech na ulici ihned zařazeni a je se o čem bavit. V cdntru dále stojí za zmínku muslimský minaret. Pokračujeme do Durres či Drače. Jedeme po asi nejlepší cestě v Albánii. Spojuje hl. město Tiranu z významným přístavem Drač. Celkem asi 10km čtyřproudové cesty. Jedeme maximálně 70km/hod. Více z bezpečnostních důvodů neriskujeme. Dálnice je významná tím, že sjet s ní můžete prakticky v kterémkoliv místě. Asfalt zcela plynule přecházel do pole. Neodolali jsme a sjeli jsme z cesty abychom si udělali piknik. Vzhledem ke kvalitě vozovky jsme změnu podkladu skoro nespozorovali. V Durres se hned hrneme k moři.
Vlöre Je to naše první setkání s ním proto ta nedočkavost. Pláž jako na Mallorce nás příjemně překvapila. Trochu nás straší bunkry rozestavěné v pravidelných asi 50m distancích i tady na pláži. Je tady pořádné vedro. Z Drače pokračujeme na jih směrem na Vlore. Je to nádherné město s výrazným italským vlivem. Prakticky si připadáte jako někde na jihu Itálie. Spolu se Sarande Vlora patřila jistou dobu do spravy Itálie proto ten pocit. Za Vlore vidíme poprvé v životě na vlastní oči lesní požáry, které v Albánii nejsou zase až tak vzácné. 5km za Vlore narážíme na tunel vysoký pouze 3m. Naše avie má asi 3.15m a vypadá to, že máme smůlu. Po rozhovoru s místními lidmi(albánština opravdu není jednoduchá) zjišťujeme,že existuje ještě druhá cesta, jakási objížďka. Zkoušíme to tedy tudy do prudkého kopce. Avia jede prázdná na jedničku a navíc tři z nás pomáhají v nejtěžších úsecích tlačit. Máme vyhráno avie je nahoře. Jsme odměněni krásným výhledem z útesu a navíc zjišťujeme přítomnost fantastické hospůdky ala "orlí hnízdo" kde mají celkem dobré italské pivo Morreti. Cena je jako u většiny zboží v Albánii 1USD. Zde bych trochu odbočil a popsal jak to vlastně je s cenami pro zjevné cizince v Albánii. Předně platí tady dolary. Jak už jsem se zmínil prakticky vše stojí nebo lépe řečeno skoro za vše je žádán 1USD. Pohled, známka, pivo, vstupné kdekoliv (i tam kde žádné vstupné není), ovoce, fotografování atd..všude platí jeden dolar Ale úplně vše nestojí 1USD. To jsem zjistil, když jsem vyrazil na kole, které jsme měli sebou. Za kolo mi bylo nabídnuto okamžitě dolarů 5 a potom i 10. Nejvyšší cenovou úrověň představovala ale kamera, kterou jsem měl raději pořád na těle. Zde se cena vyšplhala na "úctyhodných" 50USD. Ale abych se vrátil zpátky. Za zmiňovaným tunelem, nebo spíš nad ním jsme navštívili příjemnou hospůdku. Někteří návštěvníci uměli i anglicky hodně taky italsky. Celkově se nám zdálo, že lidé na pobřeží jsou jaksi kultivovanější. Po vypití tří piv jsme dokonce dostali malý kryglíček jako suvenýr. Spali jsme na pobřeží a byla to doposud asi nejlepší noc. Zato ráno nebylo moc příjemné, neboť jsme zjistili, že naše zásoby "zaručeně trvanlivého chleba" jsou prd.... Hodili jsme tedy 25kg plesnivého chleba rybám, pojedli konzervy a vydali se dál po pobřeří. Cesta se začala pozvolna zvedat až byla tak prudká, že se nám z přídavných nádrží na zádi Avie vylívala nafta. Nakonec už to dál nešlo. Byla to krize. 70km za Vlore jsme dojeli. Avie vařila a my do kopce více šli než se vezli v Avii. Začínali jsme tušit problémy s Avií a to nejen proto, že spotřeba oleje vzrostla asi na 1l/100km a vodu jsme dolévali téměř kontinuélně. Rozhodli jsme se tedy vrátit zpět do Fiery. To znamenalo překonat znovu neprůjezdný tunel skoro stejně nesjízdnou objížďkou. Z Fiery jsme se dostali do Balishe, kde opět opravujeme.
Gjirokaster Tentokrát je to filtr. Dnes dojíždíme 3km před Tepelene a budeme zde bivakovat. Takto nebezoečné místo pro přespání jsme jsme v Albánii ještě neměli. Schválně jsme co nejdéle vzhůru, přesto jdeme spát s mírnými obavami. Ty se potvrdily ráno, kdy jsme zjistili, že jsme o jednu rezervu lehčí. Taky jsme mohli být rádi, že čelní sklo auta zůstalo celé po občasných přistáních kamenů. Místní se pak sice omlouvali, že to byly "hrající si" děti, ale bez předního skla bychom dále těžko cestovali. Dne 9.7. se budíme, jako ostatně po celou cestu, do nádherného rána. Okolo 10 hodiny dojíždíme do Gjirokasteru. Je to pěkné historické město s centrem připomínajícím Malou Stranu. Městu dominuje pevnost na kopci. V pevnosti je expozice vojenské techniky z 2. svět. války. Dostat dovnitř se lze, za jak jinak, než 1USD. Chvilku jen tak zevlujem před vchodem (je nám líto jednoho doláče) a pak se vracíme dolů do města. Nezanedbatelný vliv na náš návrat měl taky správcův pes, který na nás tak trochu zaútočil, ale v momentě, kdy uzřel strejdův slzný plyn tak to zabalil. Jelikož se blížíme k hranicím, každý z nás se snaží utratit poslední Leky a sehnat něco na památku. Národní pití koňak Scanderberg nebo třeba jen pohled Gjirokasteru však nejsou k sehnání. Nakonec se nám podařilo sehnat aspoň ty pohledy. Po obědě míříme nezadržitelně k hranicím s EU. Už jsem projížděl mnoha hranicemi, ale toto bylo absolutely incredible. Zůstali jsme tam viset 4hod. 15 minut aniž bychom se kamkoli posunuli. Už nás napadali všelijaké myšlenky a do toho dost fanaticky pralo slunce. O nějakých záchodcích nebo bufetu se nám mohlo jen zdát. Dále byla situace komplikovaná tím, že jsme museli být všichni ve střehu asi 5x víc než v centru Ostravy v době vánočních nákupů aby nám něco nezmizelo z auta příp. aby nám nezmizelo auto celé. Až poté co to jedna z našich účastnic trošku psychicky nevydržela a otevřela si dost nevybíravě pusu na několik postávajících řeckých celníků nám byla za udiveného pohledu celého okolí otevřena závora a my vjeli do Řecka.
ZPĚT NA PŘEHLED TRASY


11. až 18.den - Řecko Oddechli jsme si víc než velmi. Na druhou stranu končilo dobrodružství a začínalo poznávání. Charakter cesty se rapidně změnil a Avie zase po 3 dnech jela víc než 50km/hod.
Meteora V první hospůdce jsme si dali vychlazený AMSTEL A chmury byly pryč. Přijíždíme do Ioaniny, kde se v cestovní kanceláři informujeme na odjezdy trajektů na Krétu. Na spaní nacházíme ideální místo s jezem a prakticky ohřívanou vodou. Hospoda je vzdálená asi 200m. Co víc si můžeme přát. Jedeme směrem na Meteóru. Po cestě zdoláváme sedlo Katara 1705m.n.m. Avia to asi nepřežije. Opravujeme celkem 4x. Jedeme Avií až nahoru ke klášterům. Nějaký místní poustevník, který bydlí ve skále pod jedním z klášterů se s náma dává do řeči a přináší kebab a řecké víno. Povídání (ještě že aspoň trochu žvatlám anglicky) se protahuje až do noci a kolega nám nabízí, že nás se strejdou zítra proveze svým autem po okolí i po Kalambace. Nocujeme přímo mezi kláštery za neskutečného větru. Taky jsme ve výšce 1430m.n.m. Ráno nejdříve navštěvujeme klášter Saint Antonio, kde Vás bez dlouhých nohavic nepustí a potom už přijíždí naše taxi. Máme to i z výkladem a vidíme věci, které bychom pěšky nikdy nestihli. Nakonec nám dohodil karton pětihvězdičkové Metaxy za speciální cenu. Loučíme se a odjíždíme do Thermopyl. Přijíždíme zrovna v poledne a je snad 40°C ve stínu, takže na žádné velké trajdání to není. Naštěstí tady toho k vidění zas až tak moc není. Míříme na jih k moři. Přijíždíme do městečka Arachova asi 12km za Delfama.
Delphi Pod námi je asi 500m hluboký kaňón. Ženy se vytáhly, večeře byla super. Vyrážíme do večerních ulic. My se strejdou především pro to abychom sehnali nějaké mapy pohoří Parnas, kam jsme se hodlali na druhý den vydat Žádné mapy jsme nesehnali a čím dál víc si myslíme, že ani žádné neexistují. Utvrdil nás v tom fakt, že při dotazech jak se dostat na nejvyšší horu Parnassos si většinou lidé klepali na čelo. V Řecku se prostě po horách nechodí. My jsme ale byli pevně rozhodnutí a tak jsme druhého dne vyrazili časně ráno s velkou zásobou vody směrem, kde jsme tušili vrcholy. Abychom se hned nevysílili monotónním pochodem stopli jsme auto. Na korbě náklaďáčku není v 5:45 zrovna teplo ale jsme rádi, že jedeme. Řidič byl v obraze a tak nám i poradil jak dál. Druhým stopem jsme se dostali až na odbočku k lyžařskému centru, které je vzdáleno ještě 15km. Zase jsme jeli na korbě, ale už bylo tepleji a navíc jsem se dobře bavil. Strejda se totiž vezl v kabině a já jsem přes zadní okýnko pozzoroval jak probíhá dialog mezi dvěma lidmi, kteří si vůbec nerozumí. Strejda navíc vždy ortodoxně mluví česky (s Havířovským přízvukem). Vyrazili jsme tedy pěšky a asi po třech kilometrech se nám podařilo stopnout třetí auto. Bylo to první které nás míjelo a byl to nějaký dřevorubec. U SKI centra jsme se posilnili a vydali se sjezdovkami nahoru. Ze dvou zdánlivě nejvyšších vrcholů jsme si vybrali jeden a na ten jsme se zaměřili. Krajina je zde pro našince velmi zvláštní. Bez stromů i keřů. Jen kameny a nesnesitelné horko. Orientace je z důvodu neexistence značení také špatná. V posledním údolí máme asi tak 4 možnosti, kteroý vrcholek zvolit. Vypadají všechy stejně vysoké. Nakonec zvolí strejda a začínáme ostře stoupat nahoru .Navrcholku je bílý sloupek a na něm pár podpisů fixem a křídou. Poláci, češi, Rakušáci, Italové..Asi z 50% věříme, že jsme vylezli tam, kde jsme chtěli. Máme nádherný výhled na moře a v údolí pod náma vidíme také nějaké obydlí. Sestupujeme tedy tím směrem a za půl hodiny se nacházíme u kamenné salaše pravého řeckého bači. Zřejmě jsme první lidé po delší době, které vidí a tak je rád, že s námi může "pokecat". Pozývá nás dál. Jeho pes to ale vidí jinak a dělá všechno možné aby nečekanou návštěvu, když ne zahryznul tak aspoň zastrašil. Ochutnáváme jídlo které vaří na ohništi uprostřed obydlí. Tipujem to na okurky rajčata a ještě něco + voda=lečoguláš. Taky dostáváme surový a syrový kozí sýr. Kousek si ho schováváme i pro zbytek výpravy, která se válí někde u moře. Nemáme sebou bohužel foťák a tak se s Vámi prostřednictvím fotek nepodělím o skvělou atmosféru tohoto místa Vše točíme na kameru, kterou sebou v tom vedru taháme. I když bačovi nerozumíme ani ň pochopíme, že námi vybraný vrchol je opravdu nejvyšší hora pohoří Parnas 2457m vysoký Parnassos. Teprve teď jsmme úplně spokojeni. Cíl byl splněn. Rozvaleni na bačově kamenném gauči vystlaném kůžemi z asi 10 ovcí jsme spokojeně rozjímali. Na rozloučenou jsme bačovi dali tyčinku Studentské pečeti (čímž dělám Opavii reklamu v zahraničí - snad se pochlapí a sýpnou něco na další akce) a vydali jsme se na cestu zpět. V SKI centru bylo několik aut. Zeptali jsme se v restauraci jestli někdo nepojede do Arachovy nebo do Itey. Jeden se našel a tak nás vzal. To co jsme ráno na několikrát jeli asi 3 hodiny jsme s tímto pilotem F1 ujeli těch 28km za 21minut. Serpentiny řezal ve stovce a po rovince to rval 160. Strejda v předu z toho měl šok a já vzadu jakbysmet. Šťastně jsme dorazili do Itey, kde jsme se opět spojili se zbytkem výpravy.
Itea Okoupali jsme se v moři a měli se vydat na další cestu. Auto však přestávalo jet a ani pumpař, který si vzal 3500 drachem za opravu tomu mnoho nepomohl. Černým se pro nás stal 14 den expedice. V jedné vesnici Avie vypověděla službu. UNCéčkem jsme se nechali odtáhnout do místního servisu, kde se v Avii celý den šťourali a nakonec nám řekli že je to vstřikovací čerpadlo. Takovou opravu, že provádějí nejblíže v Itei. To znamenalo vrátit se zpět asi 35km, ale jak tam dostat auto. Opět pomohli v servise a přivolaná odtahovka nás za 25000 drachem odtáhla zpátky do Itei. Je sobota a v servise nám sdělují, že opravovat se bude až v pondělí. Jako by nám spadl šutr na hlavu. Nakonec ale prožíváme 3 klidné dny na pláži a nikam nespěcháme což se velmi líbilo našim ženám. Popravdě jsme to potřebovali všichni. Stejně se po výstupu na Parnas nemůžu moc pohybovat a strejdovi se tady taky moc líbí soudě podle toho, že v ploutvích snad i spí. V pondělí opravdu přichází Avie na řadu. Chtělo to jen trochu hlasitě domluvit. 7x byla avie na zkušební jízdě a stále netáhla. Bylo jasné že přisává falešný vzduch. Po vytrhání podlahy a výměně hadiček přivádějích palivo do diesel pumpy je problém odstraněn. V úterý ráno je Avie připravena k cestě. Zaplatili jsme hodně tisíc drachem a jedeme směr Athény. Museli jsme z ekonomických důvodů zkorigovat trasu. Rhodos ani Turecko neuvidíme. V Athénách nejdříve míříme do Pirea. Musíme koupit lístek na trajekt. Po menších problémech se špatně koupeným lístkem jedeme na obhlídku centra. Nejdříve procházíme Akropoli. Athény - Akropole Athény Vstupné je 2000 drachem. Vedro je obrovské. Pod Akropolí dokonce stojí neustále sanitka. V podvečer pokračujeme do centra na Omonia place. Prohlíříme si Univerzitu, parlament, národní banku, prezidentský palác, tržnici radnici i místní podsvětí. Byli jsme tak zamotaní, že jsme málem se strejdou nenašli auto. Ve 22 hod. si vyčleňujeme 2 hod. na prohlídku olympijského stadia a především Plaky, což je něco jako Malá Strana v Praze. Všechno svítí a noční život kulminuje. Dnešní den se vydařil. Spíme v přístavu. Noc je teplá. 27°C je moc i když ležíte jen tak nepřikrytí na střeše Avie. Vstáváme brzy, protože v 7:30 bychom měli odplout. Pobíhám po přístavu a pomalu mi začíná být jasné, že naše loď tu není. Náš lístek přece jen nebyl v pořádku a prodejce nás tak trochu podfouk. Vzhledem k tomu, že bylo málo času a v rozpálených Athénách jsme nechtěli zůstat až do večera, rozhodl jsem se řešit situaci radikálně a šel přímo za Port policy. Jejich neochota se někam přesunovat byla zjevná. Pomoct nám ale chtěli a jejich autoruta byla velká, protože po telefonátu na cestovku nám byly okamžitě vráceny peníze a my si koupili lístek na naši loď. Byli jsme na loďi. Čekala nás 9 hodinová plavba na ostrov Thera nebo taky Santorini.
ZPĚT NA PŘEHLED TRASY


19. až 25.den - Santorini a Kréta
Zastavujeme na Parosu, Iosu a Naxosu. Po první zastávce se loď trochu vyprázdnila a tak mám celou lavičku pro sebe. V 17:30 jsme na Santorini. V přístavu se to hemží lidmi nabízejícími ubytování. Čeká nás 260 výškových metrů převýšení. kaldera ostrova Santorini Kupujeme lístky na trajekt na Krétu a jdeme se projít po "hlavním městě" ostrova který má 70km čtverečních. Centrum je neskutečně mimoúrovňové. Tam kde někomu jdete po zápraží druhému jdete po střeše. Trávíme větrnou noc a ráno sjíždíme na pláž, která je díky sopečnému původu ostrova z jemného černošedého písku. Se strejdou ještě jen tak nalehko zdoláváme nejvyšší vrchol ostrova 584m.n.m. vysoký Profitis Elias. Jdeme z O m.n.m. a tak je to jako výstup na Lysou horu. Na 14hod. jsme si zakoupili v jedné CK fakultativní výlet lodí na vulkán. Do přístavu se dostáváme sestupem po 587 strmých schodech. Kdo nechce šlapat může jet na hřbetě osla. Nasedáme na nehoráznou bárku, která se musí každou chvíli překlopit. Pilot nebo jak bych nazval řidiče tohoto plavidla to navíc schválně řeže přes vlny abychom byli jo zelení. Přijíždíme k vulkánu, kde neobvykle fouká. Neroste zde vůbec nic jen nějaké lišejníky. Je cítit síra a místy je i vidět. Jinak jen hromady ztuhlé lávy. Vulkán je pozůstatkem 400let staré poslední sopečné činnosti na ostrově. Vyvrcholením je koupání v zátoce s vodou zbarvenou červeně železitým pramenem. Přes neustálé hlásání z amplionu, že skákat s lodi je zakázáno všichni skáčou z paluby. Nezávislý pozorovatel z břehu musí mít pocit, že loď se potápí. Voda chutná po krvi a i tak vypadá. Dokonce je snad i tak teplá. Čoveče to je snad krev?!? Ve 14hod. jsme zpět v přístavu a stoupáme zpět po 587 schodech k Avii. V 17 hod. odplouvá naš trajekt na Krétu.
Přístav v Erakliu Plujeme mezi postupně se vynořujícími se ostrovy souostroví Kyklady. Pozorujeme slunce zapadající za horizont moře. Po zkušenostech z minulého trajektu jsem se nenápadně probojoval do první třídy, kde se nacházejí sprchy a po dlouhé době jsem se pořádně umyl a oholil. V 20:30 přistáváme v Erakliu. Ono už je vlastně asi 21:30, protože na Balkáně je +1 hodina, ale já mám pořád SEČ. Míříme na západ. Po 10 kilometrech nacházíme nádhernou pláž krytou a vybavenou slunečníky i lehátky. Jsme dvacátý den na cestě. Na pláži jsme strávili další příjemnou noc za šumění moře. Po snídani jsme se vyblbli dvě hodiny v metrových vlnách čímž jsme se příjemně unavili. V 11 hodin odjíždíme do Eraklia na prohlídku. Ve městě se nám podařilo poprvé píchnout pravou zadní vnitřní pneumatiku. V nejbližší CK se se strejdou informujeme na výstup na Idu, což je nejvyšší vrchol Kréty. Zjišťujeme také odjezdy trajektů z Kréty a jdeme balit. Koupili jsme si starou Mladou frontu dnes za 300 drachem. Eraklio je živé správní středisko Kréty s pěkným centrem. Žije zde asi 100tis. lidí a velice rychle se rozrůstá. V 15 hodin přichází k Avii zbytek osádky. Domlouváme se na dalším postupu. V 16:00 se všichni autem vydáváme do Anogie, kterou jsme se strejdou zvolili jako výchozí místo pro zdolání Idy. Anogia se nachází asi 65km jihozápadně od Eraklia a je ve výšce 840m.n.m. takže Avie si zase smlsla i když po opravě v Itei to byl obrovský rozdíl. Osádce se moc nelíbí kam se to zase řítíme tak jsem jim našel spaní v malém amfiteátru na okraji Anogie. Spát v amfiteátru se nepoštěstí každý den, tak by je to mohlo trochu uklidnit. Když už ne pro toho ducha historie tak aspoň proto, že tady vůbec nefouká. My se strejdou po večeři chystáme poslední věci a vydáváme se na pochod. Vyrážíme v 20:45. Podle informací vede horská asfaltka až k 22km vzdálené taverně do výšky asi 1600m.n.m. Po 12km pochodu za skoro absolutní tmy se nám daří stopnout z protisměru auto. Ochotný mladík nás dalších asi 9km přiblíží našemu dnešnímu cíli. Poslední 2km po štěrkové cestě ale musíme jěště ušlapat. V 23:45 jsme na místě. Protože jsme si nevzali spacáky, abychom nebyli moc těžcí, trávíme dosti mrazivou noc v kartónových krabicích a igelitu, které jsme tam našli, jako nějací homelesáci. Naspali jsme jen 3-4 hodiny. Ráno zjišťujeme, že v předsíňce taverny spali nějací francouzi. Dali nám vodu, které je nutné mít aspoň 5l na hlavu, jak nás upozorňovali v cestovce. Nechali jsme dole karimatky a jdeme do toho. Nejdříve trochu bloudíme, ale zato zase objevujeme velkou jeskyni, kterou bychom jinak minuli. Cesta je dlouhá a průměrnému turistovi trvá tam asi 6-8 hodin. Nejhorší je šílené vedro a pocit, že vám slunce sedí přímo na hlavě. Trasa je vyznačena občasnými černožlutými značkami. Žádné odbočky nejsou. Po cestě se bijeme do hlavy, že sebou taháme takové kila vody. Objevujeme sněhová pole ze kterých doplníme náš barelek, takže na vrcholu se pak chladíme ledovou tříští. Je to super pocit mít před sebou v srpnu na Krétě hromádku ledu. Na vrchol přicházím po 4:40 hod, strejda asi 15min. po mně. Je tady výprava Řeků a dávají si do nosu. Dávají nám vepřovou kost a víno. Strejda zjišťuje, že není na vrcholu nejstarší a je z toho celý přepadlý. Jeden Řek má 72 a je tedy o dva roky starší než strejda. Uklidňuju strejdu, že určitě nedělal 40 let na šachtě a kdyby dělal tak se v této výšce asi nenadechne. To ho trochu uklidní. Dále tady jsou nějací Rakušáci a postupně dochází i naše pětice Francouzů. Na tři světové strany vidíme moře. Točíme vše na kameru i s kamennou rotundou, která na vrcholu stojí a ve které tam snad i někdo bydlí?? Po hodince strávené na vrcholu sestupujeme. Spíš letíme a musím říct, že strejdovi sotva stačím. Sestup nám trval 2:45. Teď nás čekalo překonat nějakých 65km do Knósossu, kde jsme si dali sraz se zbytkem expedice. První 3km překonáváme pěšky. Zastavilo nám asi osmé auto. Kluk z holkou, kteří vyběhli Idu za 3:20. Dost šílené. V 17:30 jsme v Anogii. A během 5 minut sedíme v dalším autě směrem do Eraklia.
Kréta - Knóssos Během cesty jsem asi 6krát vyčerpal všechny anglická slovíčka, která znám. protože řidič byl Nor žijící na Krétě a uměl perfektně Anglicky. Vyhodil nás na autobusovém nádraží v Erakliu. Tady jsme si koupili lístky do Knósossu za 200 drachem a pivo a čekali na odjezd. Teď sedíme před palácem v Knósossu a čekáme na zbytek osádky. Je 20:00. A tušíme, že strávíme další noc bez spacáku. Taky že jo. Zatím co se ostatní váleli na pláži my se strejdou jsme "bivakovali" před palácem v Knósossu. Noc to bylo dost hrozná. Vzbudil jsem se zimou už ve 2:30, čímž jsem aktivoval nějakého hlídacího psa, který měl ke mně 15min. projev. Po dvou dnech, kdy jsme se ani moc nemyli jsme měl ráno problém rozlepit oči. Po kratším přemlouvání se mi to podařilo. Strejda ještě spal, což bylo neobvyklé a tak jsem se šel podívat jestli se v tom igelitu ve kterém spal neudusil. Vše bylo OK. Navařili jsme a čekali na zbytek světa. V přijeli 9:00 hod. Jdeme na prohlídku paláce. 2000 drachem se všem zdá příliš a tak platí jenom Jardové a já studentské 800 drachem. Strejda váhá a nakonec jde přes plot taky. Prý když může přes plot inteligence může i on. Z Knósossu jsme pokračovali na jih Kréty, kde nocujeme na pláži poblíž přístavu Kalyves. Ráno je opět vymalováno. Jdu koupit nějaké chleby do pekárny. Jsou ještě teplé po 270 drch. Naše další cesta směřovala do kaňónu Samaria na západě Kréty. Tento kaňón se nachází v pohoří Bíle hory. A ústí do kaňonu je ve výšce 1050m.n.m. Protože máme vlastní auto a kaňon chtějí vidět všichni nemůžeme absolvovat jeho prohlídku klasickou cestou. Tj. od moře směrem do hor jak to činí stovky turistů přivážených cestovními kancelářemi lodí k ústí kaňonu. Proti nám se tak valí po úzké cestě desítky autobusů odvážející turisty zpět do hotelů. V jednom zvlášť úzkém místě se dokonce o jeden z autobusů lehce odíráme. Přivolaná policie je na místě do 15 minut a po další hodině už pokračujeme v cestě. Policista pro výkon potřebných formalit zabral nejbližším domku místnost s telefonem.
Olympia
Korintský průplav
Bílá věž v Soluni